Slepá mapa

Anna, Alžběta, Anežka. Tři ženy, tři generace, jedna rodina a mnoho životních zvratů, traumat a tajemství

Nestává se často, že by do redakční e-mailové schránky přišel rukopis, u nějž by už od prvního odstavce bylo zřejmé, že jde o knihu, která musí být vydána. Románová sága dosud neznámé Aleny Mornštajnové je právě takovým ojedinělým případem.

Příběh začíná před první světovou válkou, kdy Anna, vypravěččina babička, odjíždí přes odpor svých rodičů s vyvoleným Antonínem do pohraničního městečka na severu Čech. Jako by počáteční písmeno jejich jmen vyjadřovalo naději, že právě tady spolu mohou začít nový život. Jméno však současně symbolizuje i to, co si vybrat nemůžeme, co je nám dáno jako rodinné dědictví, které si přese všechno odhodlání ke změně vždy neseme s sebou. Anebo také osud, na jehož zkoušky máme jen pramalý vliv.

Nový začátek se tak záhy proměňuje v boj o přežití, když je Antonín na frontě raněn a u Anny propuká tuberkulóza. O čtvrt století později pak čeká jiný nový začátek i na jejich dceru Alžbětu, která musí prchat před německou armádou zabírající pohraničí, a po dalším půlstoletí změní dramatický zásah osudu — tentokrát v podobě důstojníka StB — i život vypravěčky příběhu, Anežky.

Drama života tří žen napnuté mezi vůlí po novém začátku a bezmocí vůči dějinám, vlastnímu „genetickému kódu“ i osudu líčí vypravěčka s porozuměním, ale současně též s provokativním nadhledem a sebeironií. I tak lze koneckonců chápat poslední větu románu: „Teď už je to jen na mně…“

Aleně Mornštajnové se nade všechnu pochybnost podařilo napsat strhující a mnohovrstevnatý románový příběh, v němž sleduje nejen životy tří hlavních hrdinek, ale i řadu dalších postav, a zdá se, že její kniha bude podobným zjevením, jako byla kdysi Paměť mojí babičce Petry Hůlové.

Alena Mornštajnová vystudovala angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Ostravské univerzity. V současné době pracuje jako lektorka anglického jazyka a překladatelka. Žije ve Valašském Meziříčí.